PONY EXPRESS
Russell, Majors & Waddell byla americká obchodní společnost, tvořená pány Williamem Hepburn Russellem , Alexandrem Majorsem a Williamem Bradford Waddellem. V polovině 19. století byla snad nejvýznačnější společností, která se zabývala přepravou zboží, lidí, a mimo jiné i pošty. Jenže přepravit poštu z jednoho konce Spojených Států na druhý tehdy trvalo tři měsíce. Tento fakt se pánům společníkům krajně nelíbil a proto přišli s geniální myšlenkou, s PONY EXPRESSEM.
.
Ilustrovaná mapa trasy Pony Expresu, vytvořená v roce 1860
Williamem Henry Jacksonem.
Celá trasa, dlouhá takřka 2000 mil (3200 km), byla rozdělena do pěti divizí. Ze St. Joseph do Fort Kearney, z Fort Kearney do stanice Horseshoe, z Horseshoe do Salt Lake City, ze Salt Lake City do Roberts Creek a z Roberts Creek do Sacramenta. Zatímco některé silnice na zvolené trase jejich potřebám vyhovovaly, mohé se musely modernizovat, nebo dokonce bylo nutné zbudovat nové. Mnohé z původních přepřahacích stanic z dostavníkové tratě posloužily i Pony Expresu, ale musely se vystavět ještě nové, aby se průměrná délka úseků přiblížila k deseti mílím, tedy zhruba k osmnácti kilometrům. Zatímco trasa mezi St. Joseph a Salt Lake City vedla firmě dobře známou krajinou, stezka od Salt Lake City do Sacramenta byla dosud téměř neprozkoumaná. Navíc měl v té době poštovní koncesi mezi Kalifornií a Utahem ještě v držení George Chorpenning, který odmítal jakoukoliv spolupráci s konkurencí. A proto si tam Pony Express musel vybudovat stezky i stanice zcela nové. Centrální Overland California & Pikes Peak Express Company nešetřila při budování a vybavování těchto nových stanic vzhledem k celkové finanční zátěži firmy v té době. Bylo pořízeno něco mezi čtyřmi až pěti sty koňmi, najato kolem dvou set vedoucích stanic a osmdesáti jezdců pro práci na trati. Každých pětasedmdesát až sto mil byla tak zvaná domácí stanice, kde jezdec předal poštu dalšímu a sám pak odpočíval, dokud znovu nevyrazil s poštou po trati nazpět. Dobové prameny uvádějí, že v době zahájení bylo na trati 119 až 153 aktivních stanic.
Nabízíme zaměstnání - mladým, hubeným, šlachovitým mužům do osmnácti let. Musí být zdatní jezdci, odhodlaní denně podstupovat riziko smrti. Sirotci mají přednost. Mzda 25 dolarů týdně.
Společnost také zbudovala ve velkých městech východu, jako je New York, nebo Washington, speciální poštovní stanice přijímající transkontinentální zakázky. A konečně 17. března 1860 uveřejnili v v San Franciském bulletinu inzerát ve znění "Pony Express. - Devět dní ze San Franciska do New Yorku". Totéž pak vyšlo i v New Yorku a St. Louis. Odhaduje se, že veškeré náklady na rozjezd Pony Expressu přišly asi na 70.000 $ a náklady na provoz tak na 5.000 $ měsíčně.
Start Pony Expressu byl naplánován jako veliká slavnost na 3. dubna 1860. Jenže vinou železnice se o celé dvě hodiny opozdil. Nicméně, nakonec však speciálně kvůli tomu vypravená lokomotiva přece jen do St. Joseph dopravila oněch prvních 49 dopisů, několik telegramů a nějaké papíry pro San Francisco a jiná města na trati a jezdec konečně mohl vyrazit směrem na Sacramento. V každém hlavním městě po cestě z Missouri do Kalifornie jezdce vítali s obrovskou slávou, aby konečně poslední z nich, 14. dubna 1860, kolem jedné hodiny, dorazil do cíle v San Francisku. 3. dubna také vyrazil ze San Franciska první jezdec východním směrem. A poslední jezdec na tomto směru dojel do St. Joseph 13. dubna Pony Express byl aktivní a fungoval. O tom, kteří jezdci byli těmi prvními se už vedou jen dohady. Prostě to nevím s jistotou.
.
Jenže hned začátkem května vypukly po incidentu na stanici Williams na trase Pony Expressu nové indiánské války, kterým se říkalo Války Pyramidového jezera. Stanice Pony Expressu při nich byly snadným a vyhledávaným cílem. COC & PP Express Co. při nich utrpěla značné ztráty na lidech i na majetku a tak nakonec musela provoz na trati mezi Carson Valley a Salt Lake City až do konce června přerušit. Po ukončení bojů pak na znovu opravených stanicích na tomto úseku posílili ostrahu až na pět mužů na stanici. Nicméně i samo víc než dvouměsíční přerušení trasy přineslo i významnou ztrátu zisku. Proto se pokusili pokrýt ztrátu takřka 75,000 $ získáním dotace od Kongresu. Ten jim ji však nepřiznal a tak Russell nakonec prohlásil, že nestane-li se tak, ukončí své podnikání v lednu 1861. 28. října však oddělení Úřadu pošt obnovilo smlouvu a proto se Russell rozhodl pokračovat, byť přes zimu poněkud omezil frekvenci jízd. Vedení COC & PP Express Co., Russell, Majors a Waddell se museli vedle provozu Pony Expressu věnovat i oběma větvím dostavníkových tras a zejména smluvnímu zásovování všech armádních pevností roztroušených po celém regionu. A právě od tud se začaly řetězit finanční problémy firmy, které nakonec vyvrcholily Russellovým zatčením za zpronevěru indiánského svěřeneckého fondu. A tak se pro další osud firmy mělo stát získání státní zakázky na poštovní služby v hodnotě 600000 až 900.000 $ ročně poslední nadějí. Kongres však nakonec rozhodl jinak. Vypuknutí občanské války osvobodilo Russella z vězení, nicméně pověst firmy již byla značně pošramocena. Přesto však Pony Express pokračoval. Vystoupení Texasu z Unie totiž přerušilo trať Butterfield Overland Mail a tak se stal Pony Express jedinou cestou rychlých zpráv z východu na západ Unie během války. Tuto poslední naději Pony Expressu však definitivně zhatilo dokončení transkontinentálního telegrafu. Centrální Overland Kalifornie a Pikes Peak Express Company nadále doručovala poštu ze St. Joseph do Salt Lake City pomocí Overland Mail společnosti až do vypršení jejich smlouvy v roce 1862. V té době Overland Mail nabídl tuto smlouvu k prodeji. Získal ji Ben Holladay . Dne 21. března 1862, Holladay koupil podíly na COC & PP Express při veřejné dražbě za $ 100,000 a začlenil ji do své firmy Overland Stage Company.
Linie Pony Expresu dělená na jednotlivé divize v porovnání s celými Spojenými státy.
.
Ačkoliv byl tedy Pony Expres z podnikatelského hlediska totální propadák, přeci se stal jedním z nejsilnějších momentů nepříliš dlouhé historie bělošské Ameriky. Konečně, u Pony Expressu začínala řada jezdců, kteří se později skutečně proslavili. Za všechny vzpomeňme alespoň Roberta Haslama, přezdívaného "Pony Bob", který dokázal zraněný ujet 120 mil za 8 hodin a 20 minut, čímž přispěl k absolutně nejrychlejší jízdě Pony Expressu vůbec. A nesmíme zapomenout ani na tehdy patnáctiletého Williama Fredericka Codyho, jenž posléze proslul jako "Buffalo Bill". A o něm se tu snad vůbec nemusím šířit. Ovšem raději vám tu ukáži fotografii čtyř dnes již anonymních jezdců Pony Expresu. Všechny činy jezdců Pony Expressu jsou již dávno zamotány do kokonu legend a je již zcela nemožné se dobrat pravdy. Proto se o to ani pokoušet nebudu.
Ale chci vám ukázat ještě jeden poměrně nevšední pohled na Pony Express. Totiž relativně detailní pohled na jeho proslulé sedlo a jeho mochillu. Toto sedlo bylo vyvynuto speciálně pro potřeby Pony Expressu, ovšem vzešlo vlastně z také slavného traperského sedla Santa Fé. Obě jsou tedy sedla typu Hope, tedy Naděje. Tato sedla se vyznačují svou kostrou zašitou do róhajdu, tedy do nevydělané surové kůže, která po seschnutí připomíná vzhledem i vlastnostmi laminát.
A na kostru se jen navlékala mochilla s integrovanými brašnami na poštu.
Tahle kostra je pravděpodobně zašita do hlazenice, ale je na ní dobře vidět způsob výrazné obšívky.
Pony Expressová sedla, stejně jako sedla Santa Fé, mívala často jen tyhle nejjednodušší dřevěné třmeny.
To sedlo vlevo je sice Santa Fé, ale je na něm dobře vidět typické uchycení středového kurtového kruhu. Pony Express měl však ten přední řemen obtáčený kolem rozsochy hned nad ližinou a nešel horem pod hruškou. Ale princip je vlastně tentýž.